Slovo keramika vzniklo z řečtiny. Označuje výrobky z různých typů hlíny (často s příměsí dalších nerostů), které vznikly tvarováním a vypalováním. První keramika se objevuje ke konci paleolitu. V dnešní době se názvem keramika dále označují i některé hi-tech materiály, používané například v armádě jako součásti pancéřování. Obvykle se jedná o slinuté karbidy kovů (wolframu, titanu, chromu, molybdenu, tantalu, niobu a jiných), oxid hlinitý (Al2O3), různé nitridy a boridy. Mají pochopitelně i své civilní využití, karbidy kovů se používají například na různých vrtácích nebo pilách a jiných nástrojích jako takzvané hroty nebo vložky z tvrdokovu – nejběžnějším příkladem je vrták do betonu s hrotem z „vidia“. Keramika bývá tradičně dělena na: hrubou keramiku, kterou se označují cihlářské výrobky a jemnou keramiku, kterou označujeme ostatní keramické výrobky. Do keramiky , jakožto silikátových výrobků, patří i kamenina. Charakteristické vlastnosti keramických materiálů jsou nízká elektrická a tepelná vodivost, vysoká pevnost, ale i křehkost, vynikající odolnost proti vysokým teplotám a korozi.