Sklo bylo objeveno kolem roku 3000 př. n. l. v Egyptě.[1] Zpočátku bylo velmi nečisté a bylo používáno na výrobu ozdob (tyčinky, kuličky). Obsahovalo oxid křemičitý, vápník a sodík, jednalo se tedy o vápenato-sodné sklo. Sklo je homogenní amorfní, tuhý materiál, který má v dlouhodobém hledisku vlastnosti a chování kapaliny. Vyrábí se z viskózní skloviny roztavené ve sklářské peci. Materiál se rychle zchladí a nemá dost času na zformování regulérní krystalové mřížky, podobně jako když se konzumní cukr roztaví a rychle zchladí vylitím na chladný povrch. Výsledná tuhá látka je amorfní (pravidelné uspořádání jen na krátké vzdálenosti - opak krystality), s konchoidální strukturou, ne krystalická, jako byl cukr před roztavením. Čisté sklo je transparentní (průhledný), relativně pevný materiál, odolný proti opotřebení, v podstatě inertní a biologicky neaktivní. Může být formováno do všech existujících tvarů. Tyto žádané vlastnosti jej předurčují k velkému množství použití ve většině oborů lidské činnosti. Sklo je však velmi křehké a rozbijí se na ostré střepy. Tyto vlastnosti mohou být modifikovány nebo i úplně změněny přidáním jiných sloučenin nebo tepelným zpracováním. Sklo obsahuje především oxid křemičitý, který je obsažen v křemeni nebo křemičitém písku (též sklářském písku), ze kterého se vyrábí. Křemen má teplotu tání kolem 2000 °C/(3632 °F), proto se při výrobě přidávají alkalické látky, jako je soda a potaš, které snižují teplotu tání na asi 1000 °C. Protože alkálie snižují odolnost skla vůči vodě, což je obvykle nežádoucí, přidává se také oxid vápenatý, který tuto odolnost zlepšuje. České slovo sklo, ruské stěklo a litevské stiklas ukazují na společný balto-slovanský slovní základ, který patrně souvisí s řeckým stalaktos (= odkapávající - odtud pojmenování krápníků: stalaktity a stalagmity), avšak je odlišný od západních (germánských a románských) jazyků. Anglické glass pochází z latinského glacies znamenajícího led. V němčině Glas, staré angličtině glaes. Germánské kmeny užívaly slovo glaes na popis jantaru, římským historikem byl zaznamenaný jako glaesum. Anglosasové užívali slovo glaer pro jantar. V latině existuje pro sklo také slovo vitrum, které se v češtině promítlo do slov vitrina a vitráž ale také do slova vitriol - skelný (vzhledem) olej.

Sklo bylo objeveno kolem roku 3000 př. n. l. v Egyptě.[1] Zpočátku bylo velmi nečisté a bylo používáno na výrobu ozdob (tyčinky, kuličky). Obsahovalo oxid křemičitý, vápník a sodík, jednalo se tedy o vápenato-sodné sklo. Sklo je homogenní amorfní, tuhý materiál, který má v dlouhodobém hledisku vlastnosti a chování kapaliny. Vyrábí se z viskózní skloviny roztavené ve sklářské peci. Materiál se rychle zchladí a nemá dost času na zformování regulérní krystalové mřížky, podobně jako když se konzumní cukr roztaví a rychle zchladí vylitím na chladný povrch. Výsledná tuhá látka je amorfní (pravidelné uspořádání jen na krátké vzdálenosti - opak krystality), s konchoidální strukturou, ne krystalická, jako byl cukr před roztavením. Čisté sklo je transparentní (průhledný), relativně pevný materiál, odolný proti opotřebení, v podstatě inertní a biologicky neaktivní. Může být formováno do všech existujících tvarů. Tyto žádané vlastnosti jej předurčují k velkému množství použití ve většině oborů lidské činnosti. Sklo je však velmi křehké a rozbijí se na ostré střepy. Tyto vlastnosti mohou být modifikovány nebo i úplně změněny přidáním jiných sloučenin nebo tepelným zpracováním. Sklo obsahuje především oxid křemičitý, který je obsažen v křemeni nebo křemičitém písku (též sklářském písku), ze kterého se vyrábí. Křemen má teplotu tání kolem 2000 °C/(3632 °F), proto se při výrobě přidávají alkalické látky, jako je soda a potaš, které snižují teplotu tání na asi 1000 °C. Protože alkálie snižují odolnost skla vůči vodě, což je obvykle nežádoucí, přidává se také oxid vápenatý, který tuto odolnost zlepšuje. České slovo sklo, ruské stěklo a litevské stiklas ukazují na společný balto-slovanský slovní základ, který patrně souvisí s řeckým stalaktos (= odkapávající - odtud pojmenování krápníků: stalaktity a stalagmity), avšak je odlišný od západních (germánských a románských) jazyků. Anglické glass pochází z latinského glacies znamenajícího led. V němčině Glas, staré angličtině glaes. Germánské kmeny užívaly slovo glaes na popis jantaru, římským historikem byl zaznamenaný jako glaesum. Anglosasové užívali slovo glaer pro jantar. V latině existuje pro sklo také slovo vitrum, které se v češtině promítlo do slov vitrina a vitráž ale také do slova vitriol - skelný (vzhledem) olej.