Poskytování úvěru patří mezi základní činnosti bank; je to hlavní položka jejich aktiv, která jim zajišťuje příjmy. Nejsou však exkluzivitou banky; ty nejsou jediné, kdo je může poskytovat. Úvěry lze podmínit (tj. účelové úvěry), a to pořízením konkrétní věci, využitím určité služby atp. Hypoteční úvěry se řadí mezi takové. Úvěr se uzavře mezi bankou (či případným jiným poskytovatelem) a fyzickou/právnickou osobou většinou uzavřením úvěrové smlouvy. U standardizovaných úvěrů jsou podmínky, které musí žadatel o úvěr splnit, standardizované a odvíjejí se od toho, zda-li se jedná o fyzickou, či právnickou osobu (u fyzických osob jsou jednodušší, neboť se nejedná o velké sumy a navíc těchto úvěrů se poskytuje mnoho). Banka si například zjistí u klienta jeho osobní údaje a finanční situaci. U právnických osob se také analyzuje podíl vlastního a cizího kapitálu ve firmě, zkoumá se podíl krátkodobých, střednědobých i dlouhodobých zdrojů. Nakonec je pak proveden tzv. přepočet bonity, tj. přepočtou se různé analýzy (likvidity, bonity, rentability aj.), a ten se srovná s ostatními výsledky a poskytovatel rozhodne, zda-li může bezpečně úvěr poskytnout. O tom, zda-li bude úvěr poskytnut nakonec výbor buď rozhodne (hlasování), nebo vydá doporučení, zda-li úvěr poskytnout má. V rozhodování se kromě již provedené analýzy klienta zohledňuje také i teritoriální příslušnost klienta a další kritéria. Po sepsání a podpisu smlouvy pak může klient čerpat podle uvedených podmínek. Poskytovatel úvěru sleduje plnění těchto podmínek. Uvěr je formou dočasného postoupení zboží nebo peněžních prostředků (půjčka) věřitelem, na principu návratnosti, dlužníkovi, který je ochoten za tuto půjčku po uplynutí nebo v průběhu doby splatnosti zaplatit určitý úrok ve formě peněžité prémie. Kredit vzniklý bankovním úvěrem tvoří kolem 95 % oběživa Prvního světa.